Co o výkonu rozhoduje?

Na co si dát pozor a s čím počítat u levného notebooku?

A tady je pár kousků (řazených podle ceny), které bych si vybral v poměru nejlevnější/výkon:

O Facebooku jsem se již několikrát zmiňoval a hanil jsem ho. Byla to chyba a tímto bych se velice rád omluvil tomuto nástroji pro „spojování“ lidí a chtěl bych trochu upravit mojí ideu týkající se používání Facebooku.

Na lidi působí mnoho článků, videí a dalších faktorů, které Facebook rozmlouvají. Říkají, že on je ten špatný a tyto faktory je nabádají k smazání účtu. Ti, co si něco takového vezmou k srdci a Facebook zruší je minimum, ale jsou. Já věřím tomu, že dříve či později si tací Facebook zase obnoví. Takové lidi odsuzuji více než samostatný Facebook. Možná to zní trochu nelogicky, oproti tomu, co jsem kdysi psal a vypadá to jako bych za Facebook bojoval a dokonce ho i propagoval.

Na Facebooku není nic špatného, jeho původní účel, který měl sloužit jako nástroj mezi spolužáky, aby jim pomohl především se školou, ve shánění informací, sdílení studijních materiálů... Také v komunikaci s lidmi, s kterými chcete být v kontaktu a nemůžete, jelikož vám v tom brání určitá vzdálenost. Má to být nástroj k ulehčení způsobu života. Na tuhle funkci by byl Facebook pro mě dobrý, ale přiznejme si, kolik lidí používá Facebook pouze k tomuto způsobu komunikace?

Dnešní Facebook se stal neodmyslitelným nástrojem, kde hledáme informace o ostatních lidech. Především to, co kdo dělal, kde byl, s kým byl, kdo co má rád, kdo co nesnáší … taková hodně rozšířená matrika o všem, co nás charakterizuje, kdo jsme a co děláme. Nehledě na to, že spoustu lidí na této sociální síti o sobě lže a charakterizuje se zde lepšími než ve skutečnosti jsou.

To proti čemu zde bojuji, není Facebook, ale lidé, kteří se na Facebooku vyskytují. Bez lidí by Facebook neexistoval, což je jasný fakt. Někdo říká, že Facebook miluje, ale jak může milovat něco, co samo o sobě neexistuje. To, co na Facebooku milují, jsou všechny ty informace o lidech, ale tím i lži, kterými si lidé pomáhají k lepší reputaci v tomto virtuálním světě.

Díky Facebooku přicházíme o zážitky reálného světa, pocity, které nám Facebook nabízí jen virtuálně. Doufám, že si lidé uvědomují, že je to špatně takto virtuálně žít, že je lepší poznat osobu reálně než si její popis přečíst někde na webu, že rozhovor v reálu je mnohokrát lepší než na Facebooku.

Facebook není to nebezpečí, co si většina lidí myslí, když každou chvíli slyší ty rozmluvy ohledně zrušení účtu. Problém je v lidech, kteří na Facebooku jsou, tráví tam příliš mnoho svého volného času a působí tady jako cvičené, klikající opičky, které podporují tuto virtuální hloupost. Není nutno Facebook rušit, jak jsem již zmiňoval na začátku článku, stačí ho jen používat s rozumem a v menší míře, než jak je tomu v současnosti.

Nedávno jsem se koukal, co všechno jsem psal za články. Pravda, není toho moc, ale dal jsem si termín, že to vynahradím. Jak tak koukám, tak plnění termínů není má silná stránka, což je i docela vidět. Chtěl bych tedy mé články, které jsem publikoval na tento blog trochu zhodnotit.

Počátkem psaní článků jsem zjistil, že jsem byl dost zaujatý vůči ženám, tak bych to chtěl uvést na pravou míru. Má averze vůči ženám byla z důvodu mého rozchodu. Šlo o poměrně dlouhodobý vztah, který jsem zde v dlouhém popisu zveřejnil, ale už je čas tento článek skrýt. Šlo o sebelítost, politování se a vypovězení světu mého problému. Takové problémy má spousty lidí. Můj problém je minimální oproti tomu, co se děje ve světě. Tudíž není třeba si zde dále takto vylívat srdéčko a čekat na kapku slitování z pohledu čtenářů. Na omluvu článků proti dívkám bych rád podotkl, že jsem poznal hodně fajn holek, tak je nesprávné je odsuzovat a házet do stejného pytle, který jsem zde virtuálně vytvořil - pardon.

Další drtivá většina článků je o odsuzování Facebooku a vyzdvihování Twitteru. Mám takový pocit, že se mě ještě tak trochu dotýkal můj rozchod, protože holka, která část mých článků zapříčinila, byla na Facebooku jako doma. Stala se otrokem Facebooku, tudíž můj odpor vůči Facebooku, byl jen informativní, abych upozornil na možné problémy s jeho používáním. Více se o tom zmíním v dalším článku.

Zbytek mých článků jsou jen určité výlevy (občasná recenze filmů, mé postřehy, zábavná videa), které mě nějakým způsobem baví nebo jsou pro mě užitečnými, proto zde mají své místo. Posledním zmíněným je zde má oblíbená prokrastinace, s kterou neustále bojuji a vymýšlím taktiky, jak na ni.

Zkuste hádat, co znamená číslo 284? Poradím Vám jedno... souvisí to s mým blogem. Nevíte? Někteří už možná tuší. Je to spíše ostuda než něco, čím bych se měl chlubit. Jedná se o počet dní, které jsem nepsal nic na tento blog. Důvod proč jsem nic nepsal je jasný... většinou se ale stejně vymlouvám na to, že není čas, že není inspirace atd... ale on ten čas je. Příčinou je lenost, která mi brání i v inspiraci něco psát, protože mě nutí nic nedělat. Je to má stará známá jménem prokrastinace, která mi pokoj nedá a nedá. Jenže já ji vyhlašuji válku, začnu s ní bojovat a začnu psát pravidelně. Myslím, že je nesmysl slibovat to, že se zde každý den objeví jeden nový článek. To nezvládnu, na to je ta mrcha dost silná, ale věřím, že postupem času na ni vyzraji a dám jí co proto a možná se i k tomu každodennímu psaní třeba jednou dostanu. Pro začátek, bych rád publikoval alespoň tři články jeden článek týdně, což není nic světoborného, ale musím postupovat pozvolna, jinak z toho vznikne ještě větší a silnější číslo než je 284 a to bych nerad. Závěrem bych rád zmínil, že k tomuto kroku mě silně donutila @susanne_99 a tímto jí chci také poděkovat.

Jak jste si všimli, teda spíše nevšimli, tak jsem nepsal žádné postřehy, jak můj měsíc bez mobilního telefonu probíhal. Důvod, proč jsem nic nepsal, byl ten, že to bylo každému u prdele, ale i přesto napíšu své postřehy, z doby, kdy jsem byl bez telefonu.

V rekapitulaci šlo o to, že v době od 1. 12. 2010 až do 31. 12. 2010 jsem byl bez mobilního telefonu. První dny byly docela těžké, protože jsem na telefonu byl pečený, vařený. Takhle to vypadalo:

První týden probíhal tak, že jsem měl problémy se vstáváním. Byl jsem zvyklý se budit podle telefonu, čímž jsem několikrát zaspal do školy, bohužel se na mě tahle vlastnost promítla až do teď a zaspávám neustále. Kdo ví, jestli tenhle zlozvyk odbourám. Také mi přišlo, že jsem si místo telefonu nahrazoval svojí pozici u počítače, tudíž jsem nerad opouštěl domov, pač jsem věděl, že venku se nebudu moct s nikým kontaktovat. Tím jsem si vyvinul ještě větší závislost na počítači. První týden byl opravdu krutý, už třeba jen proto, že jsem ani nevěděl, jak mi jezdí MHD, které jsem si vyhledával telefonem, ale podařilo se mi jej překonat celkem bez velké újmy na duši.

V půlce měsíce jsem mého kolegu, který celou událost monitoroval, požádal o to, abych mohl použít na jeden den telefon a vyřídit si pár hovorů. Jednalo se o smlouvu s UPC, domluva s majitelem bytu a kontaktování jedné dívky, která mně už 3 měsíc neodpovídá. Neodpověděla ani v povolené době, s internetem jsem také nepochodil (naštěstí ho ale neodpojili, byl bych úplně v loji). Jediné co jsem vyřídil, byla záležitost s majitelem bytu. Výsledek používání telefonu 2:1, 2 nevyřízeno, 1 vyřízeno. Ztratil jsem ideál v používání telefonu. Polovina byla za mnou.

Další období, už skoro konec roku, období svátků, kdy používá telefon téměř každý. Musím podotknout, že v této době jsem telefon ani nijak nepostrádal. To proto, že si na mě nikdo nevzpomněl, nikdo mi ani nepopřál hezké svátky natož pour féliciter do Nového roku. Tuto událost jsem sledoval tak, že jsem telefon měl zapnutý kvůli kontaktování od UPC, majitele bytu a práce. S klidným svědomím mohu říci, že jsem ho opravdu nepoužíval, byl doma v zásuvce s maximálním zvoněním. Bohužel jsem za tu dobu nic nezaslechl a to věděli jen dva, podotýkám mimo rodiny, jen dva lidé, kteří věděli, že telefon nepoužívám. Pochybuji, že ostatní vyhledali mojí stránku a přečetli si článek o tom, že nepoužívám mobilní telefon s myšlenkou, že se mi ozvou až v lednu. Nikdo! Přesto všechno tedy nechápu, jak jsem mohl propsat za měsíc přes 400 sms, když se na mě přes svátky každý vysral. A už jsem byl u konce.

Závěrem chci říct, že když jsem telefon mohl zase používat, už jsem v něm neviděl tu nepostradatelnou věc, kterou jsem musel mít všude u sebe. Dokonce se stalo, že jsem ho i několikrát nechal doma a ani jsem se po něm neptal. Začal jsem vnímat jinak i okolí, jak každý neustále visí na mobilním telefonu a je něčím otrokem, stále monitorován. Neříkám, že mi nechybělo napsat nějaké milé osobě a zas čekat kladnou odpověď z její strany, ale všiml jsem si, že ty kladné odpovědi vyprovokovávám sám. Né, že by si někdo jen tak vzpomněl a zeptal se mě, jak žiju či jestli nechci zajít na pivo. Buď mě mají všichni plné zuby, nebo nemám žádné kamarády, kterým bych za to stál.

Zhodnocení: Asi bych se měl stát tuctovkou, založit si Facebook a mít nespočet přátel jako každý, pak by se mi nestalo to, že by na mě někdo přes svátky zapomněl. Hehe :-D